Cítím slova, který píšu a cítím, že je psát potřebuju.
Nejsem na psaní (už) zvyklá a nejsem zvyklá na poslouchání vlastní duše. Jak kdybych se ji bála slyšet, jak kdybych se bála, že nemá co říct. Tak jsem si odvykla ji rozumět že nevím, co chce abych tu tvořila.
Mám slzy v očích když ji teď dávám trochu prostoru, když ji teď slyšim. Bolí mě na hrudi a bolí mě ruce. Stejně ale píšu dál a snažím se po sobě nechtít velký věci, velký myšlenky, který všechno vyřeší, nebo ze mě udělají umělce.
Celej svůj život se učím sama sebe nesabotovat, ale neumím to, vždycky se ztratím.
Chtěla bych přesně vědět, co dělám, chtěla bych se umět rozhodovat a chtěla bych být někdo jiný. Je mi to líto, teď když to vidim tady ležet černý na bílým.
Chtěla bych být každý moje rozhodnutí, který jsem neudělala. Chtěla bych být každej můj nepřekonanej strach.
Tak tady to je a stojí to za nic
A co bych ještě chtěla, je to, vám říct, že když píšu, necítím se sama, asi tím, jak víc vnímám sebe. A sama se sebou sama nejsem.
Nejsem na psaní (už) zvyklá a nejsem zvyklá na poslouchání vlastní duše. Jak kdybych se ji bála slyšet, jak kdybych se bála, že nemá co říct. Tak jsem si odvykla ji rozumět že nevím, co chce abych tu tvořila.
Mám slzy v očích když ji teď dávám trochu prostoru, když ji teď slyšim. Bolí mě na hrudi a bolí mě ruce. Stejně ale píšu dál a snažím se po sobě nechtít velký věci, velký myšlenky, který všechno vyřeší, nebo ze mě udělají umělce.
Celej svůj život se učím sama sebe nesabotovat, ale neumím to, vždycky se ztratím.
Chtěla bych přesně vědět, co dělám, chtěla bych se umět rozhodovat a chtěla bych být někdo jiný. Je mi to líto, teď když to vidim tady ležet černý na bílým.
Chtěla bych být každý moje rozhodnutí, který jsem neudělala. Chtěla bych být každej můj nepřekonanej strach.
Tak tady to je a stojí to za nic
A co bych ještě chtěla, je to, vám říct, že když píšu, necítím se sama, asi tím, jak víc vnímám sebe. A sama se sebou sama nejsem.
Komentáře
Okomentovat