Kateřina

Nemůžu se uklidnit. Dva dny už se nemůžu uklidnit. Nedokážu se soustředit a vyhledávám činnosti, u kterých nemusím vůbec přemýšlet, ale nemůžu je najít. Koukám na videa Emmy Chamberlain a pak hodinu ležím v posteli a mluvím na svoje tělo, aby se laskavě uklidnilo. Dny ubíhají hrozně rychle a večery pomalu, nejsem unavená ale chci pořád ležet, nikdo tu není a ani nebude. Snažím se organizovat dny, který nemaj žádnej smysl. Vážně se moc snažím, a když mi to potom nejde a když se nedokážu odpoutat od postele, tak propadnu strachu, že takhle nic nezvládnu, nebo hůř, že se úplně zbláznim. Bojím se, že tu vyhladovím, protože prostě nemůžu jíst, bojím se, že budu brečet a že mě opustíš.  Mažu se od rána do večera niveou protože voní jako domov, víc než cokoliv jinýho. To je docela uklidňujicí.  Já stejně nevím, co má tohle znamenat. Proč bys měl vůbec potřebu se semnou bavit. Nikdy si mě rád neměl, nikdy jsem to necítila, vždycky mě kvůli tobě jen všechno bolelo. Vždycky jsem tě milo...

Pořád čekám na něco, nějaký přirozený pud, který najednou budu cítít v kostech a v konečkách prstů, pocit tak silnej, že se s z něj rozbrečim, nápad, otevřený dveře. Čekám na zítřek a zítra počkám na víkend.  Sedím a čekám až se zvednu a půjdu dělat něco co chci. Čekám, že to půjdu udělat s velkou myšlenkou, s hloubkou, že tím lidem něco vážně sdělím a že to bude dávat smysl.  Myslím, že mám zimnici a nepíše se mi moc dobře. Neměla bych to svádět na zimnici. Jednoduše se mi velmi často nepíše jednoduše. Nějak tuším, čím to asi bude. Tyhle myšlenky a kousky čehosi, většinou dávám dohromady, když nemám co dělat. A ty chvíle jsou pro mě nejhorší, najednou bych chtěla dělat úplně všechno, nejlépe to, na co nikdy nemám čas. Psaní a malování jsou skvělými příklady této neefektivní motivace.  Prostě to po sobě tak strašně chci, protože kdy jindy když ne teď? Teď máš přece čas. Ale tenhle čas, co mám, se najednou zaplní pochybováním o sobě samý, o pocitu, že vlastně nic z toho ne...