Kateřina

 děsí mě velký myšlenky a velký kroky, zvlášť když jsou vyřčený nebo podniknutý lidma, co se mnou celej život šlapali po malých krůčkách  já ale nevidím tu správnou cestu, kam vykročit velkým krokem. Mám před sebou jen jednu, u který všichni stojí a fandí mi, ale já jdu pomalu a při každým mým hrozně pomalým kroku cítím, že cesty, kde bych hrozně ráda skákala několik metrů, jsou jinde ale nedovolim si je najít 

Pamatuju si jak jsme byli štastný a je to všechno, na co myslim. Někdy se mi do hlavy už nic jinýho nevejde. A je mi to jedno. Když jsem včera spát, byla jsem všemu zase tak blízko Jakkoliv jsem si myslela že je to daleko Tak se to zase přiblížilo Tragicky a rychle mi to zlomilo všechny kosti v těle

Bude tu velký nepořádek, protože mi hlava skáče z myšlenky na myšlenku a žádnou nikdy nedomyslí do konce.  Zde přikládám seznam myšlenek, které mám zrovna teď v hlavě:  nemám v hlavě vůbec nic proč žiju pro city, kterých bylo vždycky tak málo  měla bych si jít dát jogurt chtěla jsem dneska  večer číst knihu o umění chybí mi filip až mě to bolí, i enjoy it very much něco ve mě má slabost pro toxicitu, možná proto mi vždycky voněly všechny chemikálie mám sebe samu schovanou pod oblekem seskládaným ze všeho co mě kdy inspirovalo a co jsem kdy chtěla být a nevím co je na tom pravdy a jsem z toho ve stresu myslím že je to docela lež a že jsme všichni odrazem toho co vidíme a co považujeme za krásný a důležitý lol  jednou jsem byla opravdu moc zamilovaná a už si to vůbec nepamatuju  zítra mám hodinu klavíru a na klavír jsem nesáhla už dva měsíce  when I first saw you I made a mixtape  pořád k tobě všechno sklouzává takže si to možná pamatuju a je mi to ...

Kdy jsem se začala bát?  Ráda se topím. Ve všem, co nedokážu vyřešit, ve všech bolestech. Jsem v tom dobrá. V potápění a plavání mezi vším. Pod vodou je svět pomalejší, tišší a osamělejší.  Ráda usínám Líbí se mi představa že bych jenom usínala, celej život. Není to lenost, myslím, že je to nashromážděnej strach, kterej mám ze života, kterej nechci. Když takhle usínám, je to skoro jako být pod vodou, není se čeho bát.  Mám v sobě velkou část, která si užívá melancholii a smutek a nechce ho přestat cítit, protože to je to jediný silný, co cítit dokáže, co se aspoň trochu podobá lásce. Jinou lásku nezná a nemůže se tý svojí vzdát.  Smutek je to nejhřejivější, co mám 

  Cítím slova, který píšu a cítím, že je psát potřebuju.  Nejsem na psaní (už) zvyklá a nejsem zvyklá na poslouchání vlastní duše. Jak kdybych se ji bála slyšet, jak kdybych se bála, že nemá co říct. Tak jsem si odvykla ji rozumět že nevím, co chce abych tu tvořila.  Mám slzy v očích když ji teď dávám trochu prostoru, když ji teď slyšim. Bolí mě na hrudi a bolí mě ruce. Stejně ale píšu dál a snažím se po sobě nechtít velký věci, velký myšlenky, který všechno vyřeší, nebo ze mě udělají umělce. Celej svůj život se učím sama sebe nesabotovat, ale neumím to, vždycky se ztratím.  Chtěla bych přesně vědět, co dělám, chtěla bych se umět rozhodovat a chtěla bych být někdo jiný. Je mi to líto, teď když to vidim tady ležet černý na bílým.  Chtěla bych být každý moje rozhodnutí, který jsem neudělala. Chtěla bych být každej můj nepřekonanej strach.  Tak tady to je a stojí to za nic A co bych ještě chtěla, je to, vám říct, že když píšu, necítím se sama, asi tím, jak víc...