Kateřina

 Chtěla bych tohle ukončit tím, že ti to celý vysvětlím. Bude to poslední věc, co ti sdělím a ty si ji nikdy nepřečteš. Dělám to proto, že bez tady toho psaní, nebudu nikdy schopná napsat nic jinýho a víš moc dobře, že potřebuju psát něco jinýho. Napíšu něco, co už bylo někde napsáno, ale mám to pořád v hlavě a navíc je to pravda i v mým podání. Zamilovala jsem se do tebe dvě vteřiny po tom, co jsem tě viděla a nikdy jsem nepřestala a asi nikdy ani nepřestanu. Vždycky jsem na tobě milovala všechno. Tvoje vlasy, tvoje nohy do O, tvůj neuvěřitelnej humor, tak moc blízkej tomu mýmu, to, jak jsme si podobný. Milovala jsem tvůj hudební vkus a to jak voníš. To jak umíš vařit a jak rád povídáš o tom, co máš rád i o tom, co rád nemáš. Visela jsem vždycky na každým tvým slově a stal jsi se pro mě absolutním středobodem všeho. Spadla jsem někam, kam jsi ty nikdy nespadl a nikdy jsem si neuvědomila, jak moc jsem tam sama. Ráda jsem na tebe koukala a nechávala jsem se hladit skutečností, že to...

 Anything you need Tell them what you need  Cokoliv budu chtít. Říct cokoliv, co budu chtít. Mám tendenci nechtít říct nic, když slyším, že můžu říct cokoliv. Viděla jsem teď pár videjí, a fotek, jejichž autorky jimi ukazovaly, jak důležité je, neztratit v tomhle chaosu sám sebe. Nezanevřít nad sebou, neodsoudit se, nezapomenout, kdo jsme. Koukala jsem tak na to a přirozeně mi prolétlo hlavou, kde jsem já na týhle cestě k sebepoznání? Co když jsem vážně na samým začátku, nebo jsem se ještě nevydala na cestu. Nebo se nedej bože vracím, což se možná  zrovna teď děje. Nebo, neztratila jsem se? Nejsem úplně někdo jiný, kvůli všemu tomu hnusu ze sociálních sítí a z vlastní hlavy, co jsem si na sebe za ta léta navalila?  Chvilku, ale opravdu jen chvilku jsem tyhle myšlenky držela v hlavě a neodpovídala jsem si na něj. Potom se stalo něco horšího, co mě dovedlo k tomu, abych sem zasedla a pro jednou nepsala o tom, jak hrozný je, že středobodem svýho vesmíru, nejsem já. Nebo...

Nemůžu se uklidnit. Dva dny už se nemůžu uklidnit. Nedokážu se soustředit a vyhledávám činnosti, u kterých nemusím vůbec přemýšlet, ale nemůžu je najít. Koukám na videa Emmy Chamberlain a pak hodinu ležím v posteli a mluvím na svoje tělo, aby se laskavě uklidnilo. Dny ubíhají hrozně rychle a večery pomalu, nejsem unavená ale chci pořád ležet, nikdo tu není a ani nebude. Snažím se organizovat dny, který nemaj žádnej smysl. Vážně se moc snažím, a když mi to potom nejde a když se nedokážu odpoutat od postele, tak propadnu strachu, že takhle nic nezvládnu, nebo hůř, že se úplně zbláznim. Bojím se, že tu vyhladovím, protože prostě nemůžu jíst, bojím se, že budu brečet a že mě opustíš.  Mažu se od rána do večera niveou protože voní jako domov, víc než cokoliv jinýho. To je docela uklidňujicí.  Já stejně nevím, co má tohle znamenat. Proč bys měl vůbec potřebu se semnou bavit. Nikdy si mě rád neměl, nikdy jsem to necítila, vždycky mě kvůli tobě jen všechno bolelo. Vždycky jsem tě milo...

Pořád čekám na něco, nějaký přirozený pud, který najednou budu cítít v kostech a v konečkách prstů, pocit tak silnej, že se s z něj rozbrečim, nápad, otevřený dveře. Čekám na zítřek a zítra počkám na víkend.  Sedím a čekám až se zvednu a půjdu dělat něco co chci. Čekám, že to půjdu udělat s velkou myšlenkou, s hloubkou, že tím lidem něco vážně sdělím a že to bude dávat smysl.  Myslím, že mám zimnici a nepíše se mi moc dobře. Neměla bych to svádět na zimnici. Jednoduše se mi velmi často nepíše jednoduše. Nějak tuším, čím to asi bude. Tyhle myšlenky a kousky čehosi, většinou dávám dohromady, když nemám co dělat. A ty chvíle jsou pro mě nejhorší, najednou bych chtěla dělat úplně všechno, nejlépe to, na co nikdy nemám čas. Psaní a malování jsou skvělými příklady této neefektivní motivace.  Prostě to po sobě tak strašně chci, protože kdy jindy když ne teď? Teď máš přece čas. Ale tenhle čas, co mám, se najednou zaplní pochybováním o sobě samý, o pocitu, že vlastně nic z toho ne...

 děsí mě velký myšlenky a velký kroky, zvlášť když jsou vyřčený nebo podniknutý lidma, co se mnou celej život šlapali po malých krůčkách  já ale nevidím tu správnou cestu, kam vykročit velkým krokem. Mám před sebou jen jednu, u který všichni stojí a fandí mi, ale já jdu pomalu a při každým mým hrozně pomalým kroku cítím, že cesty, kde bych hrozně ráda skákala několik metrů, jsou jinde ale nedovolim si je najít 

Pamatuju si jak jsme byli štastný a je to všechno, na co myslim. Někdy se mi do hlavy už nic jinýho nevejde. A je mi to jedno. Když jsem včera spát, byla jsem všemu zase tak blízko Jakkoliv jsem si myslela že je to daleko Tak se to zase přiblížilo Tragicky a rychle mi to zlomilo všechny kosti v těle