Zimnice

Pořád čekám na něco, nějaký přirozený pud, který najednou budu cítít v kostech a v konečkách prstů, pocit tak silnej, že se s z něj rozbrečim, nápad, otevřený dveře. Čekám na zítřek a zítra počkám na víkend. 

Sedím a čekám až se zvednu a půjdu dělat něco co chci. Čekám, že to půjdu udělat s velkou myšlenkou, s hloubkou, že tím lidem něco vážně sdělím a že to bude dávat smysl. 

Myslím, že mám zimnici a nepíše se mi moc dobře. Neměla bych to svádět na zimnici. Jednoduše se mi velmi často nepíše jednoduše. Nějak tuším, čím to asi bude. Tyhle myšlenky a kousky čehosi, většinou dávám dohromady, když nemám co dělat. A ty chvíle jsou pro mě nejhorší, najednou bych chtěla dělat úplně všechno, nejlépe to, na co nikdy nemám čas. Psaní a malování jsou skvělými příklady této neefektivní motivace. 

Prostě to po sobě tak strašně chci, protože kdy jindy když ne teď? Teď máš přece čas. Ale tenhle čas, co mám, se najednou zaplní pochybováním o sobě samý, o pocitu, že vlastně nic z toho neumim. Že jsem pseudojá. Na co si to hraješ. A to prostě není žádoucí. Není a je to jenom zbytečně bolestný. 

Jenže něco udělat musim, takže občas skutečně něco napíšu. Dnešek je jedem z těch dní, kdy jsem se do toho donutila a nečekala na tu jednu myšlenku. Nečekala jsem na cit nebo na to, až budu o něčem něco doopravdy vědět. 

Takže jsem tu, s hromadou času, je půl šestý večer, za oknama je devět, a píšu těhlech pár řádků, protože bych se nesnesla, kdybych je nenapsala. A to je vážený Kateřino tak špatně, jak to jen špatně může být. Jenže čekání na zázračný slova, to je taky špatně. 

Tudíž, až budu mít zase čas na věci, který tolik miluju dělat, měla bych se vyvarovat tlaku, který mám ve zvyku na sebe tvořit. Slova i čáry vzniknou, když dám hlavě trochu prostor. Když prostě otevřu počítač a začnu ťukat. Spojí se najednou hromada věcí, myšlenek je spousta a najednou to má i smysl. 

Big lol, teď totiž netuším, co bych tedy měla dělat. Měla bych se možná míň nesnášet a víc věřit tomu, že v hlavě něco vopravdicky mám. Volá mi teď sestra a musím už ukončit tuto věc. Zimnici cítím stále.